Recenze – Gaboon

Zdar vespolek, milánkové. Minulý týden jsem se úspěšně rekreoval na belgickém maloměstě, takže blog musel jít stranou. Ale to neznamená, že jsem na vás nemyslel a neslídil po chilli produktech všeho druhu. No, až tak extra jsem nepochodil, ale přeci jen něco jsem přivezl. V následujících týdnech se něčemu určitě mrkneme pod víčko. Dnes to ale nebude.

Na tento týden jsem si totiž vyhradil omáčku Gaboon od rakouského výrobce Fireland Foods. Doma ji mám už víc než rok a dělá mi neskutečnou radost, tak proč ji nepředstavit, že? Tak pojďme na to!  

Přísady: chilli papričky (Trinidad Scorpion Moruga, Trinidad Scorpion Butch Taylor), vinný ocet, citronová šťáva, cukr, sůl a koření.

Ano, čtete správně, nejvíc jsou v omáčce zastoupeny chilli papričky. To je příslib kvalitního nářezu.

Vzhled: decková flaštička výrazně klame vzhledem, působí, jako by měla alespoň tak 120 ml. Zdobí ji pěkně barevně provedená etiketa v kombinaci černé a zelené. A právě nálepky se týká moje nejvážnější kritika – jednak není zalakovaná, jednak tisk není z nejkvalitnějších, takže i když Gaboona nikam nenosíte a jenom ho sem tam vytáhnete z ledničky, po měsící je etiketa povážlivě odřená, a za další čtvrt rok už skoro nejde přečíst název výrobku. Škoda.

Konzistence a barva: v porovnání s fotografií v záhlaví je Gaboon o dost červenější, v podstatě se jedná o rozdrcené papričky s trochou octa jako konzervantem a pár kravinama navrch, takže lze očekávat, že výsledek bude pobobný jako třeba u The Legend. Ale ono ne - Gaboon je daleko míň řídký, z lahvičky je mu občas potřeba pomáhat a neobsahuje semínka.

Vůně: pokud máte rádi papriky a papričky, určitě nejen že nebudete zklamáni, vy budete pravděpodobně zcela nadšeni. Vůně je krásně svěží a intenzivně papriková, jen lehce podpořená nakyslou vůní vinného octa.

Chuť: s octem výrobce poměrně šetřil a ani s cukrem a solí to kdovíjak nepřeháněl. Gaboon proto postrádá jakousi podbízivost a líbivost, takže jen tak ze lžičky asi nepůjde o lásku na první ochutnání. Ba co víc, pod paprikovou a octovou chutí ucítíte hořké tóny, které vás přivedou na myšlenku, že semínka asi v omáčce budou, ovšem důkladně rozemletá. Celek je fajn, ale jeho kvality vyniknou lépe až v pokrmu.

Pálivost: tak tohle není žádný švindl. Už jsem jedl dost extraktovek, které byly slabší, nekecám. Náběh není nejrychlejší, vjem pálení vydrží v ústech podle požité dávky až 15 minut. Po dlouhé době omáčka, která je cítit, i když si jí dám jen pár kapek do jídla. A co teprve, když se rozhodnete netroškařit! Snadno se vám pak stane, že to s pálivostí přenádherně přeženete a užíváte si mučivě spalující slast.

Jídlo: pokud bych měl Gaboona charakterizovat jedním přídavným jménem, určitě by šlo o slovo „univerzální“. Tahle záležitost se hodí skoro do všeho od hutných polévek přes dresinky do salátu až třeba po použití při vaření. Neztratí se ani v sendvičích, na pizze, těstovinách nebo grilované zelenině. Za mne jednoznačně palec nahoru.

Cena a užitná hodnota: na loňském Chillibraní jsem ji kupoval za docela slušnou pálku okolo 350 Kč. Přesto nelituju, omáčka mi vydržela doteď a na dno jsem se ještě zdaleka nepropracoval. Jasně, kdybych měl jenom ji, tak už je dávno fuč, ale když ji máte možnost prostřídávat, vydrží fest dlouho.

Koupit ji můžete za 10 ojro přímo u výrobce.

Shrnutí: vynikající přírodní omáčka, kterou nemohu než doporučit. Jen škoda té mizerně provedené etikety.

Recept – pikantní kysané zelí

Zdar a sílu, jak je? Těšili jste se na pořádnou recenzi? Tak to budete muset ještě týden počkat, milánkové. Rozepsaných jich mám docela dost, ale málo platný, aktuálnost nade vše, takže si raději posvítíme na něco echt sezónního. Ale nebojte nic, o kapsaicin ošizeni nebudete. Následující recept v sobě snoubí dvě záležitosti, který mne mrtě baví, a sice kysaný zelí a žlutý kajenský papričky. Tyhle štíhlý žlutý mrchy se tváří, že nebudou nic moc, ale zdání klame. Jejich vůně je nezaměnitelná a chutí a pálivostí mi vyhovují naprosto.

A zelí? Rok se s rokem sešel, zase tu máme podzim, zkurvená tma přichází čím dál tím časněji a lepší to nějakou dobu nebude. V takovou dobu je nejlepší se rozjařit něčím hodnotným. Univerzální dobro je kysaný zelí. Né ty sračky bez chuti prodávaný ve vaší vietnamský večerce, ale vaše vlastní epesní zelíčko. Podělím se s váma o návod, podle něhož se tahle lahoda tvoří v našem velkorodě už po šest generací. Napůl pocházíme z Východních Čech, napůl z Jižní Moravy, takže málo platný, zelí mám z obou stran v genech a s aušusem se nesmířím. Jak chutná a jak se připravuje správný chilli zelí?

Základem je kromě zelí samotnýho, který lze mimochodem v tuto roční dobu objednat v nakrouhaným stavu, velký množství cibule, bez ní to není a ani nemůže být ono. Cibule fakt hodně, minimálně desetinu, ale znalci dávají až třetinu. Dále potřebuješ křen, kmín v celku, sůl, kopr (ten jedinej nemusí bejt, ale ruku na srdce - co je to za živoření bez kopru?) a jablko ze zahrádky, klidně pláně utrhnutý někde v aleji. A samozřejmě rozumný množství kajenských papriček. Stačí asi tolik, jako na obrázku v záhlaví.

Zelí nakrouháte, pokud máte už krouhaný, tak si pogratulujte a ušetřený čas zvesela promrhejte konzumací jedný vychlazený Plzně. Cibuli třeba oloupat a taky nakrouhat. Papričky zbavte šťopek a nakrájejte na kolečka, žádná věda. Ve velkým lavoru smíchejte zelí s cibulí, přidejte trochu soli a zakmínujte. Ochutnejte výsledek a podle potřeby dosolte nebo dokmínujte. Pak vmíchejte papričky. Výsledná směs by měla pálit docela svinsky, ideální intenzita je taková, aby to krom vás nikdo z rodiny nežral. Jedině tak zaručíte, že se o tu lahodu nebudete muset dělit, jasný?

Následně vše napěchujte do zeláku nebo klidně 4litrový zavařovačky s tím, že úplně na dno dáte jako startér kvašení rozkrojený jablko, přidáte trochu oloupanýho křenu a štědrou snítku kopru. Na to naložíte výše popsanou směs zelí, chilli a cibule a notně udusávejte. Zelí by mělo pouštět mrtě šťávy. Mezi vrstvama vždy patří křen a kopr.

Po týdnu kvašení při pokojový teplotě už bývá výsledek skvostný. Zelí báječně křupe a hodí se snad úplně ke všemu. Pálivost trochu poleví, ale protože jste ostatní členy rodiny včas vytrestali už při nakládání, nikdo vám nechodí ujídat. Pokud nechcete výsledek dál prokvašovat, hodí se přendat obsah zeláku do zavařovaček, zadělat víčkem, sklenice otočit spodkem nahoru a šupnout do lednice. Kvašení bude v důsledku snížení teploty zastaveno a zelí zůstane krásně křupavé a čerstvé klidně celou zimu. Žádný zavařování není potřeba.

Tak milánkové, teď už víte, jak se dělá dokonalý chilli zelí, takže žádný výmluvy, že to neumíte, jasný? Podle tohohle návodu to zvládne i podprůměrně zdatný troglodyt, a to vy určitě nejste, checht.

Máte nějaký svůj zaručený recept na kysanou lahůdku? Směle se odvažte v komentářích! A za týden zase nashle.

Recenze – hořčice s křenem „Stoličná“

Nazdar zase po týdnu. Jak jsem avizoval posledně, dnešní recenze bude trochu netradiční. Před časem jsem dostal od kámoše Dannyho perfektní ruskou hořčici, a byť kapsaicin neobsahuje ani v homeopatickém množství, přišlo by mi škoda se s vámi nepodělil o dojmy.

Ruské výrobky teď asi nejsou moc populární a popravdě, cesta zboží do ČR prý byla vzhledem k aktuální situaci docela dobrodružná, ale co už – jednou ji tu máme, tak se holce hořčičné mrknem pod víčko, co říkáte?  

Přísady: voda, hořčičný prášek, cukr, slunečnicový olej, sůl, regulátor kyselosti kyselina octová, drcený sušený křen, nové koření, černý pepř a bobkový list.

Teda řeknu vám, že při luštění azbuky jsem se lehce zapotil. Jasně, rusky jsem se učil čtyři roky na základce a se čtením normálních článků nemám problém, ale málo platný, všechno člověk po těch letech v hlavě nemá.

Vzhled: plastová tuba nesoucí název produktu a především neodolatelné zátiší s chlebem, křenem a kdovíčím dalším. Vysoký umělecný dojem zaručen, jedno oko nezůstane suché. Dále se dočteme, že jde o plně přírodní výrobek nabízející tradiční chuť. Super, to přesně mám rád.

Konzistence a barva: pokud jde o hustotu, hořčice není nijak tekutá ani přehnaně hustá. Z tuby leze dobře a pěkně najednou, takže se vám nestane, že by z hrdla nejdřív vytekla nevzhledná řídká vodička, až pak následovaná žádoucím obsahem.

Barva mi trochu připomněla moje oblíbené německé a rakouské hořčice s estragonem, tj. výrobek je spíše tmavší a lehce do zelena.

Vůně: tady se nekoná žádný překvápko, prostě vůně hořčice a křenu. 

Chuť: v téhle kategorii bych se vymáčknul asi tak, že dominuje jemně nasládlá a vyvážená chuť, ve druhém gardu podpořená křenem. Mohu jen prohlásit, že žádné extravagance se dít nebudou, Stoličná je prostě „jenom“ tradiční osvědčená záležitost a naplnila moje představy o tom, jak by asi mohla chutnat.

Pálivost: naše milá Stoličná dává znát, že nějaký ten křen obsahuje, ale určitě se vám nestane, že by vám každé sousto protáhlo nos rejžákem. V porovnání s lacinou anglickou hořčicí Hatherwood z Lidlu je o dost slabší. To ji na druhou stranu činí vhodnou pro ty, kteří sice křen milují, ale pouze v malých dávkách.

Jídlo: sorry, nebudu vás poučovat, na co se hodí hořčice s křenem. Spíš by bylo rychlejší uvést pár jídel, ke kterým se nehodí. Tak dobře, želé bonbony, ananas a ovoce všeobecně, meruňkovou marmeládu a těstoviny radši nezkoušejte, checht. 

Cena a užitná hodnota: co jsem koukal, tak na webech s ruskými potravinami jde tuhle fešandu pořídit za částku zhruba odpovídající 50-60 Kč.

Shrnutí: osvědčená kvalita za rozumnou cenu. Pokud na ni někde narazíte, určitě vyzkoušejte.

Aktuality a plány na podzim 2014

Ahoj zase po týdnu. Dneska jenom telegraficky. Ne, že bych snad neměl v rukávu nějakou tu recenzi, ale aktuality mají přednost.

Tak především mi dorazil fešný diplom z Chillibraní, no nemůžu se nepochlubit. Aspoň vidíte, že jsem posledně nekecal, checht.

Další důležitou záležitostí je skutečnost, že se mi dostalo cti spolupodílet se formou lehkého sponzoringu na akci Plechová huba 2014. V praxi to bude znamenat asi tolik, že poskytnu nějaké ty Agenty na ceny. Tak se koukejte snažit a můžete to být právě vy, kdo si na výhře pochutná. Pokud byste snad nevyhráli nebo dokonce ani nesoutěžili, tak nemusíte věšet hlavu – na místě půjdou omáčky koupit taky, a to za zvýhodněnou akční cenu. 

Mrzí mne, že se nebudu moci celé taškařice zúčastnit osobně, anžto v daném termínu budu nejspíš v Belgii konzumovat trapistické pivní speciály, ale nedá se nic dělat, příště to už určitě klapne. Účastníkům přeju předem pevné nervy a plechový žaludek.

I další aktualitkou jsou překvapivě zase věci okolo Agenta. Po třinácté, extra česnekové šarži, která mi vyhrála první cenu na Chillibraní, se doslova zaprášilo. K dispozici je tedy várka čtrnáctá, pro enormní zájem taky česneková. Pomalu začínám uvažovat o patnáctce, tou bude pro změnu zase klasika, jak ji znáte a (doufám) milujete. 

A protože čas letí jako splašený a za pár měsíců tu zase máme Svátky, můžete letos stejně jako loni očekávat limitovanou Vánoční edici. 

To jsem to vzal hopem, viďte? Nu, příště bude zase nějaká ta recenze, možná dokonce hodně netradiční. Tak se mějte a za týden nashle.

Recenze – Smoked Peppers Sauce

Ahoj vespolek. Taky toho máte poslední dobou docela nad hlavu? Já jo, takže jsem se minulej tejden vůbec nedostal k tomu, abych dopsal a zveřejnil recenzi na dnešní omáčku, kterou není nic menšího než nejpálivější výrobek od kolegů z My-Chilli. Jak jsem psal posledně, omáčku jsem získal výměnou na Chillibraní. A od té chvíle mne věrně provází ve dny pracovní i během odpočinku. Jak jsem s ní spokojen se dozvíte na následujících řádcích.  

Přísady: paprika červená, ocet, chilli čerstvé (Jolokia, 7pod, Moruga), cukr, česnek, sůl, chilli sušené uzené (Jolokia), přírodní kouřové aroma.

Vzhled: čirá lahvička o objemu necelých dvou deci je mi důvěrně známá a nespletl bych si ji, ani kdybyste mne probudili o půlnoci. Jasně, přesně do té samé lahvuju Agenta. Klasika, která nezklame. Její povrch zdobí zepředu jednoduchý etikata s názvem omáčky a logem výrobce, zezadu pak štítek se složením apod. Střízlivý a čistý design mi přijde úplně OK.

Konzistence a barva: omáčka Smoked Peppers Sauce nabízí sytě červenou barvu. Konzistence je řidší, jednotlivé přísady jsou velmi jemně rozdrcené. Na semínko v omáčce jen tak nenarazíte.

Vůně: příjemná a svěží kombinace kyselé vůně octa a paprik, v dalším plánu opatrně následovaná kouřovou vůní. Skalní vyznavači grilování by možná čekali výraznější vůni kouře, ale mně, který si těchto radovánek až tak často nedopřávám, nižší úroveň stačí. Kdybych měl srovnávat, tak třeba Trinidad Scorpion od Cambridge Chilli Farm je o dost kouřovější. 

Chuť: celkově mi přijde, že dominuje vcelku dost ostrá kyselost octa. To není nutně špatně, nicméně já osobně bych ho snesl o trochu méně. Na druhou stranu kvituju, že není Smoked Peppers Sauce samý cukr. Ve výsledku mi omáčka chutná, ale není to ten druh, který bych chodil mlsat samotný přímo z lahvičky (a neříkejte mi, že jste to nikdy nezkusili!).

Pálivost: žádný štráchy s tím – nabereme pěkně plnou lžičku, a šup s ní do pusy; a hele, ono to docela pálí, vbrzku dochází i na pověstné „škytance štěstí“. Nájezd je o trochu pomalejší, ale intenzita velmi uspokojující a výdrž solidní.

Jídlo: jak jsem nastínil výše, recenzovaný výrobek mne poslední dobou provází skoro všude. Zpříjemňuje mi obědy v práci, vylepšuje polévky a saláty doma. Dokonce i nějakou tu oslavu se mnou absolvoval. A tam šel z ruky do ruky, přičemž podle ohlasu konzumentů výrobci ostudu rozhodně neudělal. Pokud jde o mne osobně, asi věrného čtenáře nepřekvapím, když napíšu, že taková pořádně hustá zelňačka nebo kapustovka mi po vylepšení Smoked Peppers Sauce udělala mocnou radost. A co teprve junk food typu pizza, tam s ní taky nešlápnete vedle. Jasně, do dresinku na zeleninovej salát je též naprosto OK. Celkově bych řekl, že při zamíchání do jídla se kouřová vůně skoro úplně ztratí, ale to je jenom drobnost, kterou nehodnotím negativně. 

Cena a užitná hodnota: výrobek pořídíte nejlépe přímo u zdroje, a to za 189 Kč. Vzhledem k většímu objemu lahvičky vychází poměr ceny a užitné hodnoty docela pěkně.

Shrnutí: další prima omáčka z tuzemské produkce. Držím My-Chilli palce a nemůžu se dočkat na další recenze.

Chillibraní a Chilližrout 2014

Ahoj zase po týdnu. Dnešním příspěvkem bych se chtěl ohlédnout za letošním ročníkem slavnosti všech milovníků chilli, a sice Chillibraní. Jak jsem avizoval posledně, letos jsem se rozhodl vynechat Chilližrouta. Mohla mne za takových relativně adrenalinu prostých okolností akce uspokojit? Čtěte dále!

Do Brna jsme tentokrát vyrazili dosti brzy, neboť jsem potřeboval být na místě hned po otvíračce, to jest v 10.00. No, vstávání ve tři čtvrtě na šest nebylo nakonec nijak extra bolestivý, protože jsem šel zodpovědně spát relativně brzy, ale že by se mi chtělo, to teda ne. Však to znáte. 

Ráno sraz v sedm na nádraží, poté busem do Pardubic. Tam dáváme nějakej junk food, a hurá écéčkem do Brna. Během cesty zábava převeliká, takže jsme se ani nenadáli a vítá nás Brno. Pak už jen dvacet minut v MHD a jsme na místě, pohoda.

Areál plovárny Riviéra je parádní. Když pominu skutečnost, že je nepoměrně blíž centru než brněnská přehrada, tak zůstává prostou skutečností, že se oproti loňsku vyznačuje mnohem větší rozlohou. Něco mi říká, že pokud stejně jako loni dorazí zase víc lidí než předchozí rok, bude to potřeba. 

Hned u vchodu vyřizuju formality a nechávám si ukázat, kde mám vyložit toxický náklad v podobě čtyř macatých sklenic Agenta. Když mám z krku nejdůležitější povinnost dne, jdeme s kámošem na obhlídku areálu. Koukáme na postupně ožívající stánky, chladíme hrdla pitivem a předběžně plánujeme, kam se později vrátíme. Zatím ještě není tolik lidí, tak děláme nějaké fotky a jdeme se projít mimo areál.

U brány jsem potkal hostesku v půvabném kostýmu. Kdo by odolal společné fotce?

Během prohlídky okolí úplnou náhodou narážíme na centrum s opičí dráhou, tak využíváme příležitosti a párkrát si skočíme z připravené plošiny ve výši 13 metrů. Jasně, celou dobu byl člověk jištěnej, ale když tam tak stojíte a koukáte dolů, je to docela mazec. No paráda, užil jsem si to.

Pak ale zase zpátky na místo dění. Během hodiny naší nepřítomnosti se areál solidně zaplnil. V danou chvíli to odhaduju na cca 1 500 osob. Později se dozvídám, že celkem ten den dorazilo ještě o dvě tisícovky návštěvníků víc. Bomba, festival jak má být.

Než začne soutěž v požírání chilli, dáváme jídlo a navštěvujeme nejrůznější atrakce. Nejvíc si samozřejmě všímám stánků s chilli omáčkama a zbožím příbuzným. Krátce se zastavuju u stánku webshopu pochutnejsi.cz. Trochu pokecáme, nechávám na místě vzorek Agenta, ochutnávám nějaké vzorky. Pak přesun ke stánku pánů z my-chilli.eu. Měním Agenta za jednu z omáček, povídáme a dáváme ochutnávky jednotlivých výrobků. Je super, že pánům klaplo rozjetí vlastní výroby, nezbývá než držet palce a těšit se v dohledné době u recenzí tady na blogu.

Autor článku s Honzou Jaškem, jedním z majitelů My-chilli.eu

Pomalu polehoučku se schyluje ke zlatému hřebu dne – Chilližroutovi. Moderátor oznamuje, že ještě nejsou obsazeny všechny startovací sloty, takže kdo se chce přidat tady k těm magorům nahoře, má šanci. Hecuju kámoše Alexe, ale neúspěšně. Nedivím se, minulej rok to byl právě on, kdo na mne dával pozor, když jsem se potácel s podivném stavu klapsaicinové a adrenalinové zfetovanosti zpátky na vlak, takže líp než kdo jinej věděl, co takové soutěžení může obnášet.

Mezitím koho to nepotkám – samotného Toma Hell, mocného to brněnského barda a znalce piva a chilli. Dáváme pěnivý mok, kecáme a pěkně z vršku sledujeme cvrkot dole na scéně (viz fotka v úvodu článku). 

No, jak bych jen popsal samotnou soutěž. Z popisu jednotlivých kol mi přišlo, že tentokrát se šlo na věc o dost víc zostra než loni. Ve čtvrtém kole už odpadli první soutěžící, ovšem šlo o nějakých 350 000 SHU, což pro srovnání zhruba odpovídá pátému až šestému kolu loni. A přituhuje čím dál víc, množství SHU kulminuje, velkoplošné plátno přenáší i vzdáleným divákům emoce, pot a odhodlání postoupivších do dalších kol. Podpora publika je obdivuhodná. Lze vidět, že někteří soutěžící mají v hledišti početné fanoušky, jejichž výkony si v mnohém nezadají s nasazením bojovníků a bojovnic na podiu. Za zmínku stojí zejména plachta povzbuzující jistý elegantní knír. O něm bude ještě řeč.

Neuvěřitelné. Po sérii smrtících kombinací papriček a omáček postoupilo do závěrečného jedenáctého kola celých sedm soutěžících! Dámy určitě potěší a možná k účasti v příštím ročníku namotivuje skutečnost, že mezi nimi byla Markéta Šmídová, která doslova v ostré konkurenci urvala úchvatné čtvrté místo. Nejsem si jistý, jak si ho užívala po konzumaci extraktu o pálivosti 6 400 000 SHU. Já bych se asi tiše svíjel někde v koutku a snažil se nebýt.

Stejně jako loni došlo na nastavovaná kola. Nejprve byl servírován extrakt spolu s čerstvými papričkami z minulých kol. Z tohoto klání vyšel jako bronzový Vít Janíček.

A je to tu. Na podiu zůstali poslední dva soutěžící, a to Petr Holešínský, který letos startoval poprvé, a Vojta Ambros, loňský vicemistr. Napětí by se dalo krájet. Oba borci evidentně mají dost co dělat, aby situaci ustáli, přesto jsme prostřednictvím promítání svědky úžasného sportovního chování, kdy se finalisté navzájem povzbuzují a hecují. To oceňuje nejen moderátor, ale i početné publikum. Poté před každým z finalistů přistane lžíce s extraktem a celou papričkou Trinidad Scorpion Moruga. Otřesná nálož, která by byla schopna poslat do křečí a komatu žactvo průměrné základní školy i s příslušným učitelským sborem a panem školníkem. A tady to má sníst jeden člověk, brrr. Chvíle oťukávání, okamžik napětí... a Petr Holešínský vzdává.

Vítězem Chilližrouta 2014 se tak stává Vojta Ambros! Knír for the win, hahaha! Obrovská gratulace vítězi a nehynoucí uznání všem zúčastněným.

Dav se pomalu začíná rozcházet a já se pomalu začínám zajímat, jak to vlastně dopadlo s mojí omáčkou v soutěži o Výrobek roku. Nicméně nastala situace, že se do degustační soutěže zapojilo a hlasovací lístek vyplnilo docela dost zájemců a ve fofru spojeném s organizací fesťáku nebyly kapacity na vyhodnocení ještě ten den. Náladu mi to nekazí, anžto jsem koncertů a jiných akcí za život dělal docela dost, takže mám pochopení a po chvilce blomcání po areálu a loučení s kámoši vyrážíme na cestu k domovu s tím, že se výsledek dozvím v průběhu týdne.

A dneska to přišlo. Píšu si vám takhle tenhle článek, když tu zmerčím, že mi píše jeden z organizátorů Petr. A ejhle, prý už to mají vyhodnocené. Chvilka napětí...

Agent orange se umístil na prvním místě!!!

Kakraholte, to mám radost. Moc si toho považuju, vážně. Je skvělý vědět, že to, co člověk dělá, a dělá to poctivě a s láskou, někdo jiný oceňuje. Tak děkuju za podporu, vážení!

Závěrem bych chtěl ocenit úsilí a snahu organizátorů týhle perfektní akce. Letos to bylo zase o něco lepší, a pokud se snad vyskytly nějaké ty zádrhele a zaškobrtnutí, kterým se u akce takového rozsahu těžko vyhnout, věděli o nich jen oni sami, návštěvníka se nedotkly. A to je hodno obdivu a uznání.

Takže, vážení a milí, za rok se sejdem zase v Brně na Chillibraní 2015!

A ještě něco. O tohle vás nemůžu připravit, což?

Zase tu máme září aneb Chillibraní 2014

Ahoj, tak prázdniny a léto jsou konečně za námi. Možná si kladete otázku, proč píšu ‚Konečně‘, ale upřímně, odpověď je převelice jednoduchá: konečně jsme se dočkali a před námi je aktuální ročník Chillibraní. Již tuhle sobotu se v Brně sejdou fanoušci chilli, výrobci a prodejci omáček, nebude chybět spousta jídla a pití, no zkrátka akce jak má být.

Váš oblíbený blog o chilli samozřejmě nebude chybět. I po roce sice neoblomně trvám na tom, že soutěžit v pojídání papriček a chilli omáček už nikdy nebudu, ale můžete se těšit na rozsáhlou a výživnou reportáž plnou adrenalinu, kapsaicinu a nedostatku pudu sebezáchovy.

Ale nedosti na tom. Taky jsem se přihlásil do soutěže o Výrobek roku. A můžete hádat, s jakou omáčkou? No jasně, žádný překvápko se nekonná, a já se budu těšit a doufat, že si vás Agent v sobotu získá.

To je dneska zhruba všechno. Snad nás nezradí počasí a v sobotu nashle!