Ahoj, přeju všechno nejlepší do roku 2015. Ať vše klíčí, roste, prospívá a pálí podle vašich představ.
Dneska bude článek sice kratší, ale zato lehce netypický. Netypický jednak v tom, že se spolu mrkneme hned na dvě omáčky, jednak ve skutečnosti, že jde v obou případech o výrobky z domácí amatérské produkce vyvinuté a uvařené v nejlepší tradici přístupu Do It Yourself neboli Urob si sám.
Na rovinu přiznám, že pro domácí výrobky mám neuvěřitelnou slabost. Skoro každá rodina uchovává po generace nejrůznější poklady, ať už jde o mamčiny kyselé okurky, dědovo zelí nebo třeba domácí víno či kořalka. Všechno to má pro mne neuvěřitelné kouzlo, kterému se supermarketová produkce obecně nemůže rovnat. Však si jen vemte takovej domácí kečup, jaká to může bejt paráda oproti sračce s náhradníma sladidlama a z napůl shnilejch rajčat.
Když dojdu někam na návštěvu a na stole jsou domácí výrobky, zpravidla se neovládnu a musím ochutnat všechno. Jasně že to neznamená, že se musím narvat k prasknutí, ale odejít, aniž bych ochutnal např. domácí čalamádu nebo decku rybízového vína, to bych považoval za osobní selhání.
Zajásal jsem tedy, když se mi před časem sešly dvě domácí chilli omáčky.
Omáčku první (viz fotka na začátku článku) mi poslal kámoš Martin, velký fanoušek mého Agenta a znalec chilli. Díky kámo. Etiketa chybí, ale jinak omáčka vypadá fakt senzačně - malá čtyřboká lahvička s korkovým uzávěrem překrytým smršťovací fólií. Úplně jsem si vzpomněl na červené lektvary doplňující zdraví z Diabla a podobných PC her, haha. Jak jsem vyrozuměl, složení je poměrně spartánské, a sice jolokia, červená řepa a trocha soli, pepře a octa. Za mne naprosto OK, výsledek je originální a pálivost slušná, použití pak poměrně všestranné. Slovo závěrem bych nechal na kamarádce Andy, která měla tu čest omáčku ochutnat na pizze: „Ty vole, to je bezva, přesně pro mě!“
Omáčka druhá se jmenuje Red Sonja, pamětníci stejnojmenného fantasy filmu s Arniem zamáčknou slzu nostalgie. Tady mne podaroval Ivoš, vřelej dík. Jak napovídá podtitulek, složení je v tomto případě drobet složitější, krom jiného jde o karamelizovanou cibuli, med a zase červenou řepu, dál tipuju nějaký ten vinný ocet, možná trochu třtinového cukru a samozřejmě nějaké to tajemství šéfkuchaře. Pálivost je mírnější, díky čemuž je milá Sonja vhodná pro širokou veřejnost; ale zas si nemyslete, že nepálí vůbec, to by vás mohla omáčka hezky překvapit. Já osobně ji dlabu nejčastěji k archivním sýrům a nebo s ovocem.
Tak jo, to je pro dnešek všechno. Pokud byste chtěli, aby se i ta vaše omáčka objevila na stránkách tohoto blogu, neváhejte se na mne obrátit v komentářích nebo na e-mail dockinez (at) centrum.cz. Budu se těšit.
Dneska bude článek sice kratší, ale zato lehce netypický. Netypický jednak v tom, že se spolu mrkneme hned na dvě omáčky, jednak ve skutečnosti, že jde v obou případech o výrobky z domácí amatérské produkce vyvinuté a uvařené v nejlepší tradici přístupu Do It Yourself neboli Urob si sám.
Na rovinu přiznám, že pro domácí výrobky mám neuvěřitelnou slabost. Skoro každá rodina uchovává po generace nejrůznější poklady, ať už jde o mamčiny kyselé okurky, dědovo zelí nebo třeba domácí víno či kořalka. Všechno to má pro mne neuvěřitelné kouzlo, kterému se supermarketová produkce obecně nemůže rovnat. Však si jen vemte takovej domácí kečup, jaká to může bejt paráda oproti sračce s náhradníma sladidlama a z napůl shnilejch rajčat.
Když dojdu někam na návštěvu a na stole jsou domácí výrobky, zpravidla se neovládnu a musím ochutnat všechno. Jasně že to neznamená, že se musím narvat k prasknutí, ale odejít, aniž bych ochutnal např. domácí čalamádu nebo decku rybízového vína, to bych považoval za osobní selhání.
Zajásal jsem tedy, když se mi před časem sešly dvě domácí chilli omáčky.
Omáčku první (viz fotka na začátku článku) mi poslal kámoš Martin, velký fanoušek mého Agenta a znalec chilli. Díky kámo. Etiketa chybí, ale jinak omáčka vypadá fakt senzačně - malá čtyřboká lahvička s korkovým uzávěrem překrytým smršťovací fólií. Úplně jsem si vzpomněl na červené lektvary doplňující zdraví z Diabla a podobných PC her, haha. Jak jsem vyrozuměl, složení je poměrně spartánské, a sice jolokia, červená řepa a trocha soli, pepře a octa. Za mne naprosto OK, výsledek je originální a pálivost slušná, použití pak poměrně všestranné. Slovo závěrem bych nechal na kamarádce Andy, která měla tu čest omáčku ochutnat na pizze: „Ty vole, to je bezva, přesně pro mě!“
Omáčka druhá se jmenuje Red Sonja, pamětníci stejnojmenného fantasy filmu s Arniem zamáčknou slzu nostalgie. Tady mne podaroval Ivoš, vřelej dík. Jak napovídá podtitulek, složení je v tomto případě drobet složitější, krom jiného jde o karamelizovanou cibuli, med a zase červenou řepu, dál tipuju nějaký ten vinný ocet, možná trochu třtinového cukru a samozřejmě nějaké to tajemství šéfkuchaře. Pálivost je mírnější, díky čemuž je milá Sonja vhodná pro širokou veřejnost; ale zas si nemyslete, že nepálí vůbec, to by vás mohla omáčka hezky překvapit. Já osobně ji dlabu nejčastěji k archivním sýrům a nebo s ovocem.
Tak jo, to je pro dnešek všechno. Pokud byste chtěli, aby se i ta vaše omáčka objevila na stránkách tohoto blogu, neváhejte se na mne obrátit v komentářích nebo na e-mail dockinez (at) centrum.cz. Budu se těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat